Erotická povídka - Setkání mezi regály část.1

Část první: Tiché pohledy — Adamův pohled

Bylo to jedno z těch líných odpolední, kdy slunce plazivě zalézá do knihovny skrze prachové závoje a čas se natahuje do bezvýznamné tiché věčnosti. Kolem mě bylo jen šustění stránek a občasné zakašlání někoho, kdo už tu možná dávno ztratil pojem o světě venku.

Opřený o regál jsem předstíral, že čtu, ale ve skutečnosti jsem sledoval ji.

Julie.

Už několikrát jsem ji zahlédl na chodbách fakulty — ta její drobná postava, volně sepnuté vlasy, pár neposlušných pramenů kolem tváře, velké kulaté brýle, které jí nějakým způsobem ještě víc podtrhovaly něžnost jejích rysů. A teď — v té obyčejné mikině a černých legínách, které odhalovaly jemné linie jejích boků a rýsovaly se přes ně její tanga — byla ještě neodolatelnější.

Nenápadná, skoro neviditelná pro ostatní. Ale pro mě byla jako výbuch světla v té šedé knihovnické mlze.

Když se sklonila k polici a natáhla se po knize, koutkem oka si mě všimla. Na okamžik ztuhla, pak ale, místo aby uhnula, se na špičkách natáhla ještě víc. Schválně. Nabídla mi pohled na křivku zad, napjaté boky… Tichá výzva, nevyřčená slova.

Zavřel jsem knihu v rukou a s pomalým krokem se vydal k ní.

„Hledáš něco konkrétního?“ zeptal jsem se tiše, můj hlas zněl v tom tichu hutně, trochu ochraptěle.

Otočila se ke mně, s knihou v ruce. V jejích očích jsem viděl jiskru, napětí i zájem. Hranice mezi námi se v tu chvíli zdála směšně křehká.

„Možná,“ odpověděla tiše, její hlas měl v sobě skoro nevědomou něhu. „A co ty?“

Pousmál jsem se. Byl to ten druh úsměvu, co vychází spíš zevnitř, než že by si ho člověk naplánoval.

„Myslím, že jsem to, co hledám, právě našel,“ řekl jsem tiše, skoro jako přiznání.

Mezi námi se rozevřela neviditelná síť — z jedné strany strach, z druhé dravá touha.

Udělala krok, možná nechtěně, možná chtěně — ale dost na to, aby nás dělilo jen pár centimetrů. Natáhl jsem ruku, prsty sotva zavadily o vnitřní stranu jejího zápěstí. Jemný dotek, slabší než dech, ale v tom sterilním prostoru zněl jako úder do prázdna.

Neucukla.

Její oči, velké, zvědavé a otevřené, se zabodly do mých. A já věděl, že hranice padla.

„Možná bychom si měli najít… klidnější místo,“ zašeptal jsem a hlas mi při tom trochu zhrubl.

Chytil jsem ji za ruku. Její kůže byla horká, tep na zápěstí divoce tlukl pod mým dotykem.

Vedl jsem ji hlouběji do labyrintu regálů — tam, kde světlo ztrácelo sílu a stíny si braly, co zbylo.

Každý její krok vedle mě byl jako tiché přiznání. A já věděl, že to, co přijde, nebude žádná nevinná hra na slova.

Část druhá: Hluboko v stínech — Adamův pohled

Vedl jsem ji až na konec labyrintu regálů — tam, kde světlo umíralo v tenkých pruzích a stíny polykaly všechny světské zábrany.
Zastavil jsem se.
Otočil k ní.

Bez jediného slova jsem natáhl ruku a přitáhl si ji k sobě.

Její tělo se o moje opřelo s měkkým nárazem, cítíl jsem její horkost i napětí, které jí vibrovalo pod kůží.
Na zlomek vteřiny zaváhala, viděl jsem to v jejích očích — ten okamžik, kdy v ní zablikalo vědomí, že jsou tu sami, že zašli příliš daleko.
Ale pak… místo strachu přišla odvaha.
Položila mi dlaně na hruď a já pod prsty cítil, jak mi srdce zrychlilo.

Nespěchal jsem.
Prohlížel jsem si ji — tvář, krk, křivku klíčních kostí, jemné napětí látky, které v mé představivosti už dávno přestalo existovat.
Zvedl jsem ruku, odhrnul jí pramen vlasů za ucho, tak pomalu, že se lehce zachvěla.
Palcem jsem jí přejel po linii čelisti a cítil, jak její dech ztěžkl.

Všechno kolem nás zmizelo.
Zůstala jen ona. Jen já. Jen ta tenká hranice, která se měla co nevidět roztříštit.

Přitáhl jsem ji ještě blíž.
Naše rty se téměř dotýkaly, cítil jsem její dech na svých ústech.

„Jsi tak krásná,“ zašeptal jsem, hlasem napůl vydechnutým.

A pak jsem to napětí přetnul — políbil jsem ji.
Zpočátku jemně, vyčkávavě, ale ona se na mě vrhla s touhou, která v ní bublala od okamžiku, kdy se naše oči poprvé střetly.
Její polibky byly hladové, dravé, jako by mě chtěla vtáhnout pod kůži.

Položil jsem jí ruce na boky a nechal je sklouznout po křivkách jejího těla.
Držel jsem ji pevně, cítil, jak se ke mně tiskne, jak její tělo vibruje potřebou, kterou už nemohla skrývat.
Její prsty mi přejely po krku, zabořily se do vlasů, a já tiše zavrčel, téměř neslyšitelně, jen pro ni.

Knihovna kolem nás byla tichá, až na šustění stránek a náš zrychlený dech.

Na zlomek vteřiny jsem se odtáhl od jejích rtů, abych se nadechl, a okamžitě jsem sjel polibky níž — po čelisti, krku, až na klíční kost.
Tam jsem ji jemně poškádlil zuby, a její tiché zalapání po dechu mě téměř přinutilo ji vzít hned tady a teď.

Cítil jsem, jak její ruce klouzají dolů, hledají knoflíky mé košile.
Váhavě, ale s jasným úmyslem.

Nechtěl jsem jí dát úplnou kontrolu.
Zachytil jsem její zápěstí, sevřel je pevně a pohledem jí naznačil, kdo tady určuje směr.
Nereptala. Naopak — v očích se jí objevil ten nádherný, podmanivý lesk podřízení.

Lehce jsem ji zatlačil zády ke studenému dřevěnému regálu.
Sklonil se k jejímu uchu a zašeptal něco, co způsobilo, že jí po zádech přeběhl mráz — a já to cítil v každém jejím chvění.

Pak jsem nechal své ruce sklouznout pod lem její mikiny.

Její kůže pod mými dlaněmi byla rozpálená, téměř pálivá.
Mapoval jsem ji, pomalu, důkladně, jako by každé její místečko bylo novým zakázaným územím.

Naše polibky byly čím dál dravější, hladovější.
Doteky odvážnější.
Vzduch kolem nás byl těžký, napjatý k prasknutí.

A pak — v závoji ticha, pod vůní starého papíru a v napěťovém tření mezi námi — přišlo to, co se nemohlo nechat nevyřčeno. 

Má erekce mi trhala kalhoty ve švech, bylo jasné, že pokud nás někdo uvidí, tak mu vše bude jasné. Byl jsem si jistý, že ona už taky měla promočené kalhotky, trochu jsem to cítil během letmých doteků na jejich intimních místech.

Část třetí: Nedosažitelné ticho — Adamův pohled

V hloubi knihovny, v místě, kde ticho pohlcovalo i dech, jsem ji měl před sebou.
Julie.
Každý dotek, každý polibek, který jsem jí vtiskl na kůži, se mi vrýval hluboko pod kůži — silněji než jakákoli slova.

Opírala se zády o chladný regál, a já ji objímal, zadržoval ji mezi sebou a světem, který už neexistoval.
Její mikina sklouzla přes ramena a spadla na podlahu s tlumeným zašustěním.
Na chvíli jsem si přál, aby tak skončilo všechno, co nás dělilo — vrstva za vrstvou, až nezůstane nic.

Mé rty klouzaly po jejím krku, klíční kosti, ochutnávaly každý kousek kůže, každé její zachvění pod nimi.
Cítil jsem, jak se pod mými doteky její kolena podlamují, jak její tělo reaguje na každé pohlazení.
Její prsty mi vklouzly pod košili, hladily mě po zádech a zanechávaly za sebou palčivé stopy.

Každý pohyb, každý vzdech, nás posouval dál.
Hranice mezi námi se rozpouštěla, a já ji cítil celou — její touhu, její odevzdání, její neklid.

Sundával jsem jí legíny s jistotou, ale i s určitou pomalostí, vychutnával jsem si každý okamžik.
Každý nádech byl jako další kapka do poháru, který už dávno přetékal.

Julie mě přitahovala blíž, její prsty svíraly můj krk, dech se jí lámal do tichých vzdechů.

Kolem nás bylo hrobové ticho — a přesto se mi zdálo, že každý náš pohyb, každý šustot látky je ohlušující.
Ten strach, že by nás někdo mohl zaslechnout, jen přiléval olej do ohně.
Cítil jsem, jak jí to zvyšovalo tep, jak ji to dál hnalo do náruče toho zakázaného okamžiku.

A pak, ve stínu mezi regály, jsme splynuli, sotva jsem stihl nasadit kondom.
Přitlačil jsem ji na regál a zezadu ji nabíral několik minut tvrdého, ale tichého sexu, abychom neupoutali pozornost celé knihovny. 

Slyšel jsem, jak Julie zalapala po dechu, viděl jsem, jak zavírá oči a nechává se unášet vlnou slasti, která ji pohltila.
Držel jsem ji pevně, její horké tělo proti svému, její dech těžký a ztracený na mé kůži.

Bylo to syrové, nenasytné.
Každý její pohyb, každý stisk, každý polibek mě jen víc drásal a nutil přidat.
Naše těla se pohybovala ve stále zběsilejším rytmu, který překračoval hranice rozumu.

Byli jsme ztracení.
Byli jsme všechno, co v té chvíli existovalo.

Když jsme se oba konečně propadli do tiché, prudké vlny uvolnění, zůstali jsme chvíli stát, čela opřená o sebe, spojená nejen těly, ale něčím, co nešlo pojmenovat.

Cítil jsem její dech — horký, roztřesený, propletený s mým.

Julie otevřela oči a podívala se na mě.
V jejím pohledu bylo něco jiného, hlubšího — něco, co se už nedalo vzít zpátky.
A já věděl, že to vidí i ve mně.

Položil jsem jí polibek na čelo — pomalý, téměř něžný — a pak jsem ji pomalu pustil.

Bez spěchu jsme si upravili oblečení, snažili se znovu najít dech, který nám to všechno vzalo.
Julie se jemně zasmála — ten smích byl rozechvělý a nádherný, tichý jako šepot mezi starými knihami.

Natáhl jsem ruku, propletl své prsty s jejími, a v tom spojení, v té jednoduché pravdě jsem jí zašeptal:

„Není konec.“

A podle jiskry v jejích očích jsem poznal, že rozumí.
Že tohle byl teprve začátek.

Část čtvrtá: Tiché sliby — Adamův pohled

Ještě chvíli jsme tam stáli.
Mezi stíny regálů, v měkkém, tichém objetí, ruce stále propletené.
Nebylo třeba slov.
Oba jsme věděli, že kdybychom se pustili, všechno by se mohlo rozplynout — jako by to snad ani nebylo skutečné.

Cítil jsem, jak se její dlaň lehce chvěje v mé.
Palcem jsem jí jemně hladil hřbet ruky — pomalu, téměř něžně.
Každý její dech, každý tep, jako by se přenášel do mě.

Někde v dálce, za rohem, zazněly kroky.
Oba jsme instinktivně ztuhli, narovnali se, jako by mezi námi nikdy nic nebylo.
Ale pohledy…
Pohledy nás prozradily úplně.

Naklonil jsem se k ní blíž, tak blízko, že jsem cítil její dech na rtech.
Slova jsem šeptal přímo k jejímu uchu:

„Večer... u mě?“

Můj hlas byl hlubší, než jsem zamýšlel.
Těžký příslibem toho, co právě mezi námi začalo a co jsem nehodlal nechat skončit.

Julie se na mě podívala — pohled, který byl víc než jakákoli slova.
Na rtech jí pohrával drobný, vítězný úsměv.
A pak, jemné přikývnutí.

Víc jsem nepotřeboval.

Pomalu jsem ustoupil, otočil se a prošel uličkou mezi regály jako kdokoli jiný, kdo tady strávil odpoledne s knihami.
Ani na okamžik jsem se neohlédl, ale věděl jsem, že mě sleduje.

Cítil jsem její pohled na zádech jako dotek.
Jako znamení, že tohle nekončí, že tohle teprve začíná.

Na vteřinu jsem se zastavil mezi policiemi, jen tak mimochodem se natáhl po jedné knize, aby to vypadalo nenápadně.
Pak jsem pokračoval k východu.

Krátký pohled přes rameno.
Naše oči se střetly.
Krátce. Nenápadně.
Ale mezi námi to prasklo jako napnutý drát.

Venku se už stmívalo.
Studený večerní vzduch mi ovanul tvář, ale pod tím chladem jsem cítil stále vřelost jejích dotyků.
Její polibky mi pořád hořely na kůži, jako by mě ještě neopustila.

Mobil mi zavibroval v kapse.
Vytáhl jsem ho a viděl její odpověď.

„Brzy jsem tam.“

Usmál jsem se.
Byl to tichý, samolibý úsměv — ne triumf, ale vědomí, že dnešní noc nebude o spánku.
Bude o dotecích, o polibcích, o slibech, které jsme si už bez jediného slova dali.

Ulice byly tmavé, chladné.
Ale pro mě bylo všechno najednou horké, pulsující, neklidné.

Svobodova 18.
Ještě dnes večer.
A věděl jsem, že tentokrát už nebude cesty zpět.