Erotická povídka - Setkání mezi regály část.2

Za zavřenými dveřmi

Byt byl tichý, ztlumený večerním šerem, jen lampička u okna vrhala měkké světlo, které se lámalo na skle a kreslilo zlaté pruhy na parkety.

Otevřel jsem dveře a nechal je za sebou tiše zaklapnout.
Julie stála v předsíni, stín na rtech, oči lesklé.
Nepromluvila.
Nemusela.

Přistoupil jsem k ní, pomalu, tak blízko, že se naše těla téměř dotýkala, ale ještě ne.
Napětí mezi námi bylo elektrické — syčivé, pulsující, nedočkavé.

Zvedla ke mně oči. V tom pohledu nebylo nic nevinného.
Jen hlad.
A důvěra, která mě zasáhla tvrději než jakýkoli vzdech.

Sklonil jsem se a políbil ji.
Už žádné váhání, žádné hraní si.
Jen sytá, hutná potřeba.

Zula si boty, svlékla bundu a přešla do obýváku, jako by už tady patřila.
Přes rameno se na mě podívala a já viděl to: chtěla být vedená, ale ne zlomená.
Potřebovala mou sílu — ale s jistotou, že ji neztratí sama sobě.

Došel jsem k ní zezadu, ruce položil na její boky, přitiskl se.
Cítil jsem její záda na své hrudi, její dech na svém zápěstí.
A pak — pohlazení, skluz dlaní pod mikinu, přes břicho, nahoru… pomalé odkrývání toho, co už dávno nebylo tajemstvím.

Otočila se čelem ke mně, v očích se jí zaleskla žádost.

„Zamkni,“ řekla jen.

Zamkl jsem. Dveře cvakly jako poslední hranice. Teď už to nebyl svět.
Teď už jsme byli jen my.

Naše oblečení končilo na podlaze, jeden kousek po druhém.
Její tričko, moje košile, legíny, spodní prádlo.
Každý kousek padal s tlumeným zašustěním — jako slupky, které už nepotřebujeme.

Vzal jsem ji do náruče, odnesl do ložnice.
Pokládal ji na postel s opatrností, která kontrastovala s tím, co v nás oba doutnalo.
Pokrčila kolena, přitáhla si mě nad sebe, dech jí vibroval v hrdle.

Když se naše těla znovu spojila, bylo to jiné než v knihovně.
Ne tajemné, ne zakázané.
Bylo to vyzývavé. Upřímné.
A nešlo tomu uniknout.

Vyzkoušeli jsme spolu snad všechny erotické pomůcky, které jsem měl doma.

Konečně jsem na nějakou mohl zkusit na nějakou Satisfyer. 

Chvěla se, jako kdyby to bylo poprvé, co měla orgasmus. 

Ona na mě použila masturbátor, ale stejně na její intimní partie to nemělo.

Julie pak zaklonila hlavu, rty pootevřené, oči zavřené.
Její tělo pod mýma rukama tančilo v rytmu, který jsme vytvářeli jen my dva.

Pohyb po pohybu jsem ji poznával znovu, jinak, hlouběji.
Nešlo už jen o chtíč.
Byla to posedlost.
Vzorec, který se mi vryl do dlaní, do rtů, do svalů.

Jakmile jsme oba dosáhli vrcholu, nepadla mezi námi tma.
Zůstal jsem vedle ní, jeden prst jsem jí nechal klouzat po stehně, zatímco se její dech pomalu zklidňoval.

Obrátila se ke mně, opřela si hlavu o moji hruď.
Dlouho nic neříkala. Jen dýchala.
Ale já věděl, že v ní něco roste. Že tahle noc nebude poslední.

Nakonec, tiše, jako by se ptala sama sebe, zašeptala:

„Co se teď stane?“

Zvedl jsem ruku, zabořil prsty do jejích vlasů, přitáhl si ji blíž.

„Teď?“ zamručel jsem. „Teď to začíná.“

A měl jsem pravdu.
Protože v tom tichu ložnice, kde se vznášel pach její kůže a doteků, co měly trvat,
už nic z nás nebylo nedotčené.

Část šestá: Svítání pod kůží — Adamův pohled

Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy se ráno nesnaží přerušit noc — jen ji tiše pohladí a nechá ji doznít.

Světlo, co pronikalo skrze závěsy, bylo matné a pomalé, jako by samo nevědělo, jestli má právo se nás dotknout.
Julie vedle mě ležela klidně, přitisknutá ke mně bokem, jeden její stehno přehozené přes moje.
Dýchala pomalu, v rytmu, který mi připomínal moře za bouří… když se bouře na chvíli vzdálí, ale stále číhá na horizontu.

Můj pohled sjel k její tváři.
Byla krásná jinak než včera — ne tou zjevenou, okamžitou krásou touhy.
Teď působila zranitelně. Odevzdaně.
A já v tom viděl něco… nebezpečného.

Ne pro ni.
Pro mě.

Dotkl jsem se jejího ramene. Teplé.
Můj palec přejel po linii její klíční kosti, tak pomalu, až se zachvěla, ale neprobudila se.
A v tom doteku jsem si uvědomil, že už o ní vím víc, než bych měl.
Víc, než kdokoli jiný.

Její kůže nesla stopy noci — otisky mých dlaní, zuby, nehty.
A něco ve mně chtělo, aby je tam cítila ještě večer.
A zítra.

A pořád.

Vstal jsem potichu, oblékl si kalhoty, nechal tričko přes opěradlo.
V kuchyni jsem uvařil kávu, pomalu, téměř obřadně. Hlava mi byla tichá, ale pod povrchem se táhla tenká nit.

Něco na tom, jak tu teď ležela — cizí a přesto tak důvěrně moje — mě pálilo.
Vzpomínal jsem na způsob, jakým se mi poddávala. Na její pohled.
A na to, jak snadno teď spí.

Snad až příliš snadno.

Vrátil jsem se do ložnice, hrnek s kávou v ruce, opřel se o rám dveří.
Sledoval jsem ji, jak se protahuje, jak se jí zaleskne kůže v pruhu světla.
Její oči se pomalu otevřely a když mě uviděla, lehce se usmála.

„Dobrý ráno,“ zamumlala ospale.

„Dobrý,“ odpověděl jsem tiše, pozorně.
A pak jsem jí podal kávu.

Posadila se na postel, mikina, kterou si večer zapomněla obléct zpátky, jí sklouzla po rameni.
Upila z hrnku a zavřela oči slastí.

Tak snadné. Tak měkké.
A přitom já jsem cítil, jak se ve mně cosi zvedá. Pomalu. Bez jména.

Přesně v ten okamžik mi mobil zavibroval na nočním stolku.
Jméno na displeji bylo skryté — jen číslo.
Nezvedl jsem to. Ale Julie ho zahlédla.

Zvedla obočí.
„Někdo důležitý?“
Její hlas zněl lehce, ale v očích se něco mihlo.
Podezření?
Žárlivost?

Neodpověděl jsem hned.
Jen jsem se na ni podíval. Dlouho.
A pak, s nepatrným úsměvem, jsem řekl:

„Ne. Nikdo, na kom záleží.“

Znovu se usmála, ale ten úsměv už nebyl tak jistý jako předtím.
A mně ten drobný otřes pod kůží chutnal víc, než bych měl přiznat.

Z kapsy kalhot jsem vytáhl cigaretu a zapálil si ji u pootevřeného okna.
Julie zatím usrkávala kávu a sledovala mě.
Mlčky.
Jako by čekala.

Já taky čekal.

Na co?

Možná na okamžik, kdy si uvědomí, že ve mně není jen muž, co ji v noci svíral.
Ale i někdo jiný.
Někdo, kdo neodpouští snadno, když se něčeho zmocní.